Jaké je mít hlavu v oblacích a přistát tvrdě na lidské neochotě?

Oslavu dvaceti let svobody od Sametové revoluce jsem si naplánovala strávit u přátel ve Velké Británii. Vlastně proč to neoslavit právě cestováním, když totalitní režim vyjíždění do jiných zemí zakazoval a komplikoval. Mé dojmy z pobytu v Anglii jsou čerstvé, velmi pozitivní, ale i neskutečně smíšené.

Tak třeba komunikovat v angličtině s černochem, manželem mé kamarádky, o tom, co pro mě znamená Bůh a církev, bylo nejen plus pro mé jazykové schopnosti, ale i pro můj vnitřní pocit, že má “nevěřící“ kamarádka se octla pod dobrými křídly tohoto muže s velkým srdcem a ideály. O pár dní později moje znalost angličtiny utrpěla újmu, protože jsem napoprvé nerozuměla jednoduché větě v supermarketu: „Do you need a bag?“ Ale záhy jsem se uklidnila, protože stejné větě nerozuměla ani rodilá mluvčí u jiné pokladny. Inu, proč by na jeden banán a housku potřeboval člověk tašku, že?

V neděli jsme zavítali na mši do katolického kostela.  První tóny vstupní písně na příčné flétny, housle, kytary, keyboard mě uklidnily v tom, že se můžu modlit i tady a jazyk nebude překážkou, protože hudba k tomu vedla a zpívala překvapivě celá farnost. Poslední píseň, pro mě známá díky českému překladu, ve mně evokovala radost a pokoj, že se můžu z plna hrdla přidat i já. Děti u oltáře dostaly na tuto píseň chrastítka, bubínky a tamburíny všeho druhu. Radostnější podání této písně jsem do té doby neslyšela. Zároveň se začal v mých myšlenkách objevovat znepokojující otazník, jak tato farnost vnímá a dodržuje předpisy ohledně liturgické hudby? Ale hlodání uzemnilo radostné výrazy všech – hrajících dětí, muzikantů, starých i mladých farníků. Téhož dne jsem zavítali do anglikánské katedrály na podvečerní obřad. Nádherná stavba, vnitřní prostory, svíčky. Jejich modlitbu doprovázel chlapecký a mužský sbor s varhanami. I tady jsme měli k dispozici texty, ale lépe se v této atmosféře jen poslouchalo a přemýšlelo. Po skončení vyšlo z kaple po věhlasném sboru pár párů starších lidí o hůlkách. Přišlo mi to taky krásné, ale zároveň smutné. Přece posláním církve není udržovat jen tradice?!

Při zpátečním letu se mi podařilo sedět na krásném místě, byl to vlastně můj první let u okýnka. Všechny obavy z možných leteckých katastrof přebil nepopsatelný pocit z toho, když jsme vletěli mezi beránky mraků, které prosvětlovalo slunce. Vidíte pod sebou pevninu i oceán. Krása, krása, krása. Po příletu na Ruzyni mi neznámý angličan podal znenadání kabát i zavazadlo a pustil mě při vystupování před sebe. „Wow, English gentleman,“ blesklo mi hlavou, i když jsem si s batohem na zádech připadala jako lady trošku nemotorně. Přesto mi to pozvedlo i tak super náladu, kterou do deseti minut srovnala realita v podobě setkání s pražským řidičem autobusu na letišti. Jízdenka měla stát 50 Kč. Byla jsem ráda, že jsem mezi librami a českou tisícovkou objevila i jednu stokorunu. Nastoupila jsem s úsměvem, když v tom jsem za sklem uviděla ksicht řidiče říkající: „Nemám drobné! Jsem nějaká směnárna nebo co? Si to někde rozměňte.“ Podotýkám, že kolem dokola nebyl jediný stánek, já jsem se taky necítila jako majitelka směnárny a hlavně mi za 45 min odjížděl vlak do Ostravy, takže jsem neměla chuť se hádat a pokorně požádala ostatní spolucestující o drobné. Tvrdá realita se ukázala i při kupování jízdenky na pendolino. Proč bychom se usmívali, byli vstřícní a ochotní k zákazníkům, když za stejný plat se můžeme chovat jako praví čeští burani.

Pár volných dní mi přineslo možnost znovu nahlédnout do země, kde jsem strávila kus svého života, možnost cestovat rozličnými dopravními prostředky, ve kterých byla spousta času jen tak přemýšlet a filozofovat a hlavně zakusit být na chvíli ve výškách a mít doslova hlavu v oblacích. A tento báječný pocit a nadhled mi nikdo nevezme, ani místy přihlouplá realita.