Prostě promění...

Nevím proč, ale dostala jsem potřebu svoje prožité Velikonoce dát nějak do písemné podoby, tak jsem se rozhodla o tom všem napsat:-)

Na celý Zelený čtvrtek, kdy jsem musela absolvovat v práci jedno trapné školení, ve mně doznívaly předešle tři dny a to jakým způsobem jsme se bavili s mými žáčky o Velikonocích. V čítance byl takový jeden článeček, který obsahoval trošku křesťanské vysvětlení, tak jsem to považovala za dostačující, jako takové naťuknutí a zároveň vysvětlení pro ně. Jenže tím se jen rozvířila lavina otázek, jak a proč, a mě napadlo, no, spíš mě osvítil Duch sv. hmátnout do mé poličky, kde mám dětskou bibli. A tak jsem četla od poslední večeře, přes ukřižování až ke vzkříšení. Fakt bylo celou tu dobu ticho na puštění špendlíku na zem a střídavě mě mrazilo a hřálo, že mám před sebou šestadvacet otevřených srdcí... Další den už přicházely záludné otázky typu Proč zemřel a nezachránil se, když byl Bůh? Proč lidé nepoznali, že byl Bůh? To už jsem se potila, ale dobrý.

Na Velký pátek jsem se rozhodla být víc s Bohem nebo spíš nějak dohnat promeškanou postní dobu co se týče ztišení a modlitby a vydala se do hor. Dala jsem si za cíl Kněhyni, na vrcholu je kříž, takže to bude ideální místo pro mé rozjímání. Velký kus cesty byl jarní idylka. Ještě jsem si tak vesele přemýšlela, že znám pár lidí, kteří vyjdou na hory a nedojdou do určeného cíle, protože jsou třeba jen unaveni, že je prostě nechápu... Nad 900m začal sníh, zatím po kotníky a kolena, na okrajích cesty hodně zledovatělý, takže jsem se i jednou pěkně vymlela. Od sedla pak vedla cesta svahem a to už jsem šla jako šnek a začala se místy propadat po pás. Samozřejmě bez rukavic a návleků, k tomu všemu jsem od včerejšího oběda nic nejedla a pak jako vrchol všeho jsem si zlomila jednu z hůlek, které do kopců používám kvůli svému kolenu po úraze. Najednou jsem věděla, že dál nemůžu, protože by to byl nesmyslný hazard. Kvůli mému bolavému kolenu, ale i tak. Zároveň mě to stálo velkou pokoru se otočit a nedojít na vrchol. Uvědomila jsem si do hloubky to staré dobré moudro "i cesta může být cíl", že stejně jako v životě, když jsem párkrát nedosáhla nějakého pevně stanoveného plánu, tak to kolem, to samotné plnění mělo pro mě, pro můj vývoj a zrání daleko větší smysl... V sedle už jsem zase ožila a rozhodla se aspoň pro náhradní variantu Malou Stolovou. Když ono se s tím nadhledem líp modlí:-)

Bílá sobota byla také zvláštní. My ve Frýdku jsem trochu zpátečníci a už několik let slavíme připomínku židovského pesachu až v sobotu odpoledne. Když jsme byli mezi nějakým tím pohárem vína vyzváni k tomu, abychom se podělili o své zážitky o uplynulý rok, tak jsem necítila, že by toto společenství zrovna zmínku o mém nepopsatelně hrozném roce uneslo. Nicméně o pár hodin později při slavení Velké noci a zaznění Sláva na výsostech Bohu se mi tato vzpomínka zase otevřela. Prostě mi to v té mé hlavičce celé projelo, jako taková ta jedna sekunda před smrtí, vynořily se všechny ty bolestné klíčové situace, se kterými jsem už nechtěla mít nic společného. Všechno to čekalo na tento velikonoční POKOJ...

Motto této velikonoční neděle se pro mě stal žalm 27, na který mi padl zrak při ranní modlitbě, konkrétně na verš "Naději slož v Hospodina, buď rozhodný, buď udatného srdce". Já jsem si k těm nadějím v duchu přidala i své beznaděje a na konci mše při závěrečné modlitbě jsem se snažila uvěřit, že i pro mě platí to, že Bůh promění zármutky v radost... Prostě promění!!!