Testování mé důvěry aneb cesta do Francie

Je poslední červencový den a téma měsíce “NA CESTÁCH“ se na signálech už brzo změní na “DUCHOVNÍ ŽIVOT“. Mám pocit, že obě dvě témata jsem posledních deset dní žila velmi naplno. V den mých narozenin se odjíždělo do Francie, lepší dárek jsem dostat nemohla. Ono totiž popsat vznik této cesty v několika větách bude hodně těžké, ale prostě na jaře na mě padla touha vrátit se zas do mé milované Francie a jet tam mým novým autem, prostě klasický roadtrip. Jednoduše jsem nadchla kamarádku Páju, ale zbývalo sehnat ještě dva kusy mužského pohlaví kvůli bezpečnosti, řízení auta, srandě atd. Květen a červen jsme intenzivně sháněli mezi kamarády, pak oslovovali i náhodné dobrodružné povahy a vždy, když jsme už někoho teoreticky našli, tak za pár dní z toho prakticky z nějakých důvodů sešlo. Prostě na úplném začátku prázdnin jsem seděla u známých a v mé depresivní náladě fňukala, že nakonec nikam nejedu. V ten večer jsem to odevzdala Hospodinu, že nechápu, proč mám takovou touhu tam jet, a že i přes mou velkou námahu to celé dopadlo takhle. Odevzdala jsem mu ten čas volna i své plány, ať mě pošle třeba kidat hnůj, že už mi to je jedno, jen ať nesedím doma. Za pár dní nastal nevídaný obrat, úplně náhodou jsem se podívala na seznamku do sekce cestujeme po Evropě a byl tam inzerát, ze kterého mi málem vypadly oči z důlku. Dva kluci sháněli někoho, kdo je vezme autem na sever Francie, termín jejich odjezdu i místo i způsob cestování se shodoval s našim. Musela jsem se smát, protože jsem od tohoto okamžiku věděla, že se do Francie jede, a že se režie ujmul Ten, který má spočítané všechny naše vlasy na hlavě ( i ty mastné, Pájo J ) a prostě On ví… Pak se vyskytly ještě nějaké komplikace, nebyl čas už nic moc zařizovat a připravovat a jelo se vlastně s dvěma neznámými kluky a ani jeden z nich neměl řidičák a… prostě to dopadlo ÚPLNĚ jinak než jsem plánovala a přesto to nemělo chybu.

Co bylo tak fantastické?

+Viděla jsem plno nových míst, i když jsem v Bretagni a Normandii rok žila a myslela si, že mě už tam nic moc nemůže překvapit.

+Spaní v divočině, ranní kávičky v plecháčku, brouzdání mořem, pikniky s místními dobrotkami, prohlídka nádherných měst, katedrál a jiných míst… pohodová prázdninová nálada byla s námi na každém kroku.

+Nebylo nic dopředu naplánováno, jak to u mě bývá zvykem, jelo se a rozhodovalo se podle nálady. Třeba k nádherným útesům Etretat jsme se dostali tak, že jsem v jednom městečku viděla pohlednici, koupila ji, že ji pošlu známým, a všichni jsme se shodli, že to vypadá dost dobře, tak tam hned zajedeme.

+Já, která řídím teprve 3 měsíce, jsem svištěla po německých dálnicích a francouzským cestách (se sv. Kryštofem a anděly strážnými, jak jinakJ ).

+Všechno tak neuvěřitelně vycházelo, když člověk důvěřoval a vložil ten pomyslný volant Bohu do rukou. Najednou se objevilo třeba skvělé místo na spaní, i když se před tím strašně dlouho bloudilo a hledalo vší silou. Nebo jsem zapomněla najít, kde a v kolik půjdeme na nějakou nedělní mši, a když jsem odevzdala tuto svou chybu i touhu a zároveň neschopnost teď už pro to cokoliv udělat, tak jsme omylem sjeli mimo navigaci do vesničky, kde do otevřeného kostela vcházeli lidé a mně bylo jasné, že to je zase další nádherný dárek od Něj.

Prostě takových fantastických zážitků bylo nespočetně.  Nenapadá mě jiné slovo než DÍKY…